V minulém článku jsem psal o důležitosti přípravy a dnes se podíváme, co nás při 1. návštěvě čekalo.
❓ Máte taky dny, které byste si nejradši pustili hodně zrychleně pozpátku a vrátili se do postele? Tak přesně takovým dnem začala má mise v Belgii. Ano, ta, o které jsem vám minule psal, že jsme nepodcenili přípravu.
1️⃣ Už samo o sobě to, že jsem zaspal budík a 95 minut před odletem jsem v hrůze rozlepil oko 130 km daleko od letiště, by stačilo. Panika, popadnu kufr a startuji auto. Dálnice je naštěstí prázdná. Prší, ale nenechám se rozhodit, ani telefony šéfovi nezvedám a tak neuvěřitelných osm minut před odletem parkuji na GO parkingu. Doteď nevím, čím jsem okouzlil slečnu na přepážce, aby zavolala kapitánovi a pustili mě do letadla. Do kabiny vbíhám dvě minuty před odletem a s rádoby vtipnými slovy “Just in time ” se vítám s kolegy. Nikdo se kupodivu nesmál. Ani šéf.
2️⃣ Celí natěšení jsme přijeli do firmy a zjistili, že už tu na našem poli někdo orá.
Na výpomoc je tu CI (neustálé zlepšování) kolega z USA, který dokonale zlepšuje od počítače a po 4 měsících do výroby ani netrefí. Podařilo se mu totálně naštvat celý tým, takže jakákoliv naše zmínka o dalším zlepšovateli (CI) působí jako rudý hadr na býka.
3️⃣ A že jsme si předem vytvořili komunikační plán? Definovali jsme si, proč přijíždíme, co budeme dělat, jak máme pomoct, jaké budou naše pravomoci atd. Komunikace možná hezky fungovala u nás, ale místní ředitel nekomunikoval s nikým, takže v nás jeho tým viděl vetřelce, kteří jim přijeli sebrat práci.
😎 A jak to dopadlo? Měl jsem chuť ten film fakt rychle přehrát zpět a myslet si, že se mi to jen zdálo. Ale vy, co mě znáte víte, že se jen tak nevzdávám. O tom jak jsme se s tím poprali je pak další díl.
Sdílená smůla, poloviční trápení. Vzpomenete si na svůj “den blbec”?